Vítejte, my milí poddaní. Zbrusu nová verze (a tentokrát i s tím jaffou, který tu minule chyběl), je tady zas, jako každý den, který přichází. Je úterý, 22:00 pozemského času a vy ladíte chnachal.bloger.cz a pořad Úterní večerní bláboly. Dneska jsem se chystal napsat velmi dlouhý úvodní úvodník, ale pak jsem se na to vykašlat. Kucky kuck. Chrly chrchly. Pčík.
Je ráno, je sobota, nebo špenát? To jo. Jojo. Barevné. Možná červené. Ledaže by mi došly dukáty. A to si nemohu dovolit. Více než dukáty chci mít vlastňáky. Co že to je? Nové slovo? Možná. Asi budu spisovatel. Já se měl narodit při národním obrozením, to by byl blábolský jazyk! A vůbec, dneska to je nějaká nuda. Asi shora. Pozor, tam jaffa kouká. Jak píší poslední sbírku, která mi milión přinese. Jaffo, pojď dolů, na pivko tě zvu. Kdo do rána pojde, toho si jaffa najde. A vůbec, možná mám jiné téma, co mi mysl dovolí, a hlava mě už bolí, au, nebylo to zlato?
Chodím sem a tam, můj život začíná býti v troskách, jsem právě sám, padám jako uragán. Velmi velký dlouhý krk mi nasadili, co z toho, že mi ho poranili, tohle dám ještě dneska na web, to mi hlava neřekne. A já tu sedím jako nic, asi nejsem nic, a to i kdybych byl víc, sám tu dřepím jako nic. Pokus o zacyklení číslo 666: selhal. No tož to jo, jojo, kolo, oveso, sloveso. Mňam. Ne, sloveso ne, to oves. Mám chuť, že bych jedl. Mňam.
Jednou tam, podruhé zpět, co to vidím padat z nebes? A tolik jsem ho měl rád, že byl bych s ním kamarád, tolik, že bych stál, kolik? Dvacet osm, sedmdesát. Hlava třeští, bum bác, je mi jedenáct, a tohle je můj život, plný radostí, much i sr... Srandění! Nalijeme, vylijeme, poprskáme, zcenzurujeme. Tohle mí čtenáři nechtějí, má mysl jim však naslouchá, jako temný muž od toho spolku, co si pupek světa říká. Já v tom nevidím nic špatného, možná jsem tam i já, ale kdo mají býti ti občané, co ani na vodu nemají? A ty pravopisné chyby, hnus! A jdu spát, dobrou!
Je ráno. Už zase? Svět se točí, jako cyklus programátorský, a kdoví, kdy se zastaví? Za 5 miliard let? A uvidí náš konec někdo? Bude tam někde nahoře to celé sledovat nějaký něco-člověk? Bude vzpomínat? A proč si vůbec neuvědomujeme, že tu jednou nebudeme? Že budeme pryč? Nic z nás nezbude, jen další hvězdný prach ve vesmíru, kde jsou ho tuny. Tuny, chápete? Nikdo, opravdu nikdo. Všichni se budou dívat, ale neuvidí naší historii. Uvidí jen bolest, utrpení, zlost páchanou na lidech. Nevím, asi bych nechtěl zažít konec, kdo ví, jak by mě to moc bolelo. Vzpomene si někdo za 5 miliard let na nás? Nebo to už ani nebudeme žít? Budeme moct cestovat časem, nebo jen budeme trpět tak jako dnes? Čím to je, že jsem tak negativní? Možná tou negativní silou, co mě táhne k sobě a ovládá mě čím dál tím více. Nevěřím tomu, ale vím, že existuje, že je tam někde dole, uvnitř, a jen čeká na svou příležitost. A kdo ví, kdy ta příležitost bude.
Tak, a to bychom měli konečnou vsuvku. Ale nikdo tu nic nevsouvá. Ani nevysává. To je fakt divné, a já radši asi zmáčknu tlačítko delete, protože mi tento text připomíná sám sebe, kdybych byl já napsaný jako text. Opravdu! Vidíte, já jako napsaný text. Vzrůšo. Těším se, že tohle bude opravdu bomba, cokoliv jiného mě nenapadlo, ale tohle ano! Anno, tohle je můj život. Více, než živější. A zítřejší. Co bude vůbec zítra? O odstavec výše tu blábolím o konci světa, ale co bude zítra? Další nudný den? Nebo traumatizující den? Nevím, neví to ani můj páníček, ani náhodný čtenář tohohle článku. Všechno může být jiné, není žádná jistota, jen tolik k tomu. A vůbec, tohle má být veselé, a já se tu tolik podivuji, kolik že má ta myš usb konektorů. Hodně. Že bych si nějakou chytil? Možná. Ale to až někdy příště. Zatím se mějte, odneste si z tohohle jen to nejcennější, možná se vám to bude hodit. Ahoj!
2025 ©