Byla půlnoc, oči se mi pomalu zavíraly. Ale já ještě nemohl usnout. Musím něco dodělat... Něco... Chr...
Tento sen byl divný. Vypadal přesně jako skutečnost, cítil jsem, že to je skutečnost, ale musel to být sen. Necítil jsem nic, co by snu nasvědčovalo, takže blouzním. Nebo jenom sním? Jak to mám rozlišit? A nebo bylo něco v tom kečupu?
Najednou se někdo vynoří zpoza keře. Má na sobě brnění. Přichází ke mně a naskakuje. Já se podivuji a chci něco říct, ale on mi skočí do řeči: "Tak, statný oři, teď kupředu! Musíme se ho zbavit! Musíme ho potrestat! Musíme ho zničít! Iháááá koníčku!". No co, poslechl jsem, protože jsem věděl, že tam je něco zajímavého.
Došli (došel jsem, ten muž, co měl nůž se jenom vezl) jsme k nějakému hradu. Ok, mě ta krupica, co mi na oběd udělal Pocket přišla divná, asi to má vliv na mé sny. Pokud to je tedy sen. Zajeli jsme až k bráně. Byla vysoká, sahala až k nebesům. "Blbý koni, kam jsi mě to zavedl? máme přece jít k Drakově skále, a ne na Třetí hrad!", zabrblal muž a něčeho si lokl (alpa?). Takže jsme se otočili a frrr dolů do údolí, potom lesem, kolem potůčku a potůčků, kolem křišťálové studánky, na kopec, až jsme došli ke Drakově skále.
Byla to prý obyčejná skála. Muž ze mě slezl a sedl si, otevřel láhev a znovu se napil. Bylo vedro, jako by si nás někdo chystal ugrilovat a sníst. A opravdu, vyběhl drak, funěl a z huby mu šlehaly plameny tak, že se mi zapálil ohon. Zmagořil jsem, pak jsem zpanikařil a pak jsem utíkal ke křišťálové studánce si ochladit zadnici. To ale moc nepomohlo, protože ty křišťály to ještě zhoršili. Ne, kecám, tuhle část si vymyslel můj chorý mozek.
Tohle musí být sen. To vím určitě. Ale je to hodně šílený sen. Teď se mi mozek snaží nakecat, že 5 předchozích minut v mém životě nikdy neexistovalo. To je divné. No nic, ten chlap na mě zase nasedá a jedeme k propasti. Cože, k propasti? Myslí TU propast? TU, co MI jí chtěli zničít ONI? "No tak koni, neblbni, musíme za papájem a pak skočit k šamanovi", řekl mi chlapík, ale já ho neposlouchal. Nevím proč, ale chtěl jsem se rozběhnout a uletět. Už mi to vůbec nemyslelo (ono mi to někdy myslelo?). A vůbec, proč na sobě má kápi, aby nebylo vidět na jeho obličej? Co skrývá? Kolikrát? Jsem jeho první oběť? Co se mnou zamýšlí? Sním, či bdím?
"Sníš", odpověděl muž jako nějaký jasnovědec. Ehm, trochu mě to zarazilo (a zazdilo). "Co? Jak? Kdo? Proč? Co? Co? CO???", říkal jsem samé jednodlovné otázky. "Neptej se mě na podrobnosti, ale museli ti dát silné léky, proto teď blouzníš.", řekl mi DanDan. "Co? Já jsem mrtvý? Počkat? A ty jsi DanDan?", nechápal jsem. Najednou DanDan sesedl, vzal mě do náruče a popošel. Objevili jsme se v nějakém zrcadlovém sálu. DanDan se rozmáchl a hodil mě na jedno zrcadlo. "Počkej, co to dělááá!"
Konec? NE! Chňáchalova dobrodružství se vrátí v povídce Za zrcadlem! Sledujte chňáchalův blog!
2025 ©