
Pozor! Sledujte ve FULL HD rozlišení!
Bla bla bla... Bla bla bla bla bla bla bla, bla bla bla bla bla! Další brambory... bláboly máte tady a nezbývá nic jiného, než pročíst si je muset. A pokud se vám zdá, že divně mluvit, tak to zdá se vám to... Blábolové placky se musí podávat vařené, tak jezte rychle, ať vám nevystydnou...
Vítám vás v tomto sále, kde jsme se opět sešli, abyste si poslechli to, co mi zrovna vypadne z hlavy, ať to je ta největší konina, mochůrkovina, býkovina, hruškovice. Ať fakta, čí lokte, ledaže by to dávalo smysl... To netuším... Možná bych měl jít do ledovce, tam, kde lišky spinkají a losy vyhrávají lidi. Lomnické ovesné lyže a furt klec, oslepí mého geparda, domácí mražený nanuk citronový. ROFLMAO!
Vše řídí koleje. Představte si, jel jsem takhle vlakem InterCity do Ostravy, a v tu chvíli rána jak z děla, koleje se nadzvedly a my jely vstříc ostudu směrem na Bratislavu. Lidi tropili mexické vlny, asi po těch mexických fazolích... Fůj. Závist některých lidí však dosahovala takových výšin, že jsem měli možnost nahlédnout do vnitra vesmíru. Pane jo, to byla zábava. Mnohem lepší, než ta humří pomazánka vyrobená z umělých živých krabů. Humus. Rozum mi velel sedět, ale já tušil, že rozum se chystá opustit mé tělo, takže jsem neváhal ani minutu a vyskočil z rychle jedoucího vlaku přímo na louku... To byl let... Letající koník? Zbláznili jste se? Já? Cože? Moc? Kam to voláte?
Ještě před tím, než bude závěr, si ještě dáme pár blábolů... No jezte, nefrfňejte se v tom, jako by vám nechutnalo... Ach jo, lidem se prostě nezavděčíš... To je můj osud... Jít po stopách mého štěstí, které se dozvědělo o tom, že mi solidně šibe, a radši uteklo miliardu trilionů daleko... To je moje neštěstí v štěstí, smůla a hlína se mi lepí na kopyta, lenoch sedí tiše v rohu, zubr si píská, letuška cosi provádí někde nahoře v oblacích, sokol létá, jednorožec plave, želva umírá a jednomu koňovi zase docela málo úplně mocinky moc hrabe. Asi bych si měl pořídit hrábě. Nebo hrabě? Hrabě??? To zní tak lenošsky, že ani psát se mi o tom nechce... Kdo by si to taky přál, když všichni usínají a jedinný přeživší je ten hluchoněmej chlapík, co má parník.
23.11.2010, večer, blízko nemocnice. Leží tam jeden blábol. Malý osamocený, opuštěný. Kdo by to do něj řekl, kam až to dotáhne? Že podrazí svého nejlepšího kámoše a vydá se na lov nebohých koček a kocourů, loupežnivých psů a svytých vepřů. Co je to za život? Řekněte mi jedno, je to lol? Nebo mám přestat mávat a zúčastnit se mávajícího praporku? Kdo mi napoví? A kde je vůbec ten blábol? Co tomu se stalo? Umřel? Ne, to by bylo moc kruté, proto raději napíšu, že můj vůz je tažný zařízení frekvenci 54 HZ a odporu 67 ohmů. Kéž by tomu tak nebylo, kolik radioaktivní rádiové aktivity by šlo využít a zneužít... Málo, ale přec něco ano. Ze by možná chtělo nic ovládnout svět? a kde jsou gumoví medvídci, když je potřebuji!?
A máme tu už závěr. Ale předtím, než se s vámi zase rozloučím, bych vás chtěl o něco poprosit. Dole do komentářů mi napište jakkékoliv téma (dobře, jakkékoliv téma ne, v rámci slušnosti a ať se dobře blábolí). V příštím díle vás blábol zblálolizuji a předhodím to čtenářům... Tak to je vše, co jsem vám chtěl říct, mějte se famfárově a brzy zase u blábolů nashledanou!