Jsem to ale dopadl. Místo zmrzliny olizuji máslo. Ale to je na jiný povídání. Dneska budu zase mít vidiny. Co jsem to jenom PIL? A proč?
Bylo to jednoho nedělního, nebo sobotního odpoledne. Slunce se mračilo a ty šedé mraky pluly po tom slunci tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět, až to tomu slunku bylo nepříjemné. Ale vraťme se k odpoledni. Ten den jednou vyšel úžasný kůň ves. Nešlo ani o to, aby pobyl venku na sluníčku, ale aby uviděl něco. Ale ani v nejmenším ponětí neměl tušení, co uvidí. Vyšel, a prostě šel. Jen tak. Chňa.
Inu, co se nestalo. Místo silnice uviděl dvoumetrového hada s hlavou krokodýla. Pomyslil si, že to není dobré, a raději se otočil a chtěl jít domů. Bohužel, už byl lapený ve svém světě fantazií a magořin, odkud je jenom jedna cesta. Cesta ze světa fantazií a magořin. Musel se tomu postavit hlavou, jinak by už nikdy nebylo návratu a Chňáchal by úplně zblázněl.
Naštěstí tam nebyl sám, takže si na pomoc mohl pozvat spoustů kamarádů, od malých poníků, až po hrůzostrašně vypadající sloňokohouty. Museli bojovat proti Chňáchalovo myšlení, které bylo nahlodané od myší a veverek a vytvářelo temnou stranu chování. Nejprve se proti všem postavil zuřivý a nemystný korbačík, který šermoval a snažil se upoutat pozornost. Zezadu se ke skupince blížil obávaný a vřískající žirafoun, opeřenec s dlouhým krkem, který se živí bláboly. Ale plížení mu nebylo nic platné, Chňáchal ho jenom koutkem oka zahlédl a v tu chvíli žirafouna přejelo pendolíno. Obloha zrůžověla, do vzduchu vyletěly souvy s klouboky. Snažili se Chňáchala uchránit, ale nedařilo se jim to.
Najednou se Chňáchal ocitl někde úplně jinde. Všude byla velká zrcadla, která byla napůl vypouklá. Z nich se postupně do místnosti dostávali další divní koně. Vypadali jako jednorožci, ale z pusy jim tekl med. Turecký med. A Chňáchal zrovna dostal chuť na turecký med, ale věděl, že se musí ovládnout, jinak je zle. Snažil se tedy utíkat, ale zjistil, že místo končetin má ploutve a místo hlavy má obrovské akvárium. Podlaha se začala drolit a strop visel ve vzduchu, jako když kusy perníčku se namočí do vody. Nevěděl, co si počít, tak sklonil hlavu a opřel se o zeď. Ta praskla a její prasklina ozářila celou místnost tak, že průzračně čisté fialové světlo odneslo Chňáchala kdo ví kam.
Unavený Chňáchal si myslel, že je po všem. Ale to nesměl vidět dinosaury, kteří chtěli, aby se Chňáchal objevil v jejich hnízdě. Celé mu to došlo při pohledu na červené stromy obalené v cukrové vatě. Myslil si, že když uklouzne a spadne na zem politou něčím hnědým, pravděpodobně karamelem, že se může zachránit. V tom se vedle něj objevil jeden koník, byl to Chňóchal. Radil mu, aby neskákal, že je to zbytečný. Ale to už byla Chňáchalova mysl dočista zdegenerována. Nevěděl, co dělá. Nevěděl, co vidí. Nevěděl, co je pravé a co kečupové. Chtěl se vrhnout a tatarkové řeky a plnit vepřové řízky sýrem. V tom viděl svou záchranu. Jako když ve vlaku zatáhnete za ruční brzdu. Jako když natáčíte něco kamerou a nevidíte, co se před vámi děje.
A jak se náš koník zachránil? To se nedozvíme, jde totiž po vyčerpávajícím boji ulehnout do svého pelíšku. Dobrou noc, Chňáchale.
2025 ©