Tak. Dnešní díl nebude ničím zajímavý (ale chystám si pro vás pár překvapení, a snad budete překvapení). No co, jdeme na to.
Mám pocit, že se celý svět zbláznil. DanDan; celý den něco mudruje, Chňóchal se učí maďarsky a na mě jde jaro. Mám na mysli to, že chodím ven, rozhlédnu se a uvidím strom. Tak ten strom chci obejít, ale on mi to nedovolí, povolá si další kamarády a já jsem uvězněný v lese. Kéž bych tak uměl lítat, hned bych jim uletěl. Ale nemůžu mít všechno. Asi. Jinak bych mohl mít mlhu, koláče s třešněmi a třásněmi, lidi a vládu, možná trochu slámy. Já jsem jenom takový hlupák, který ani neví, že 7*6=42. Ne, nevím to... Tedy nevěděl jsem to, ale už to vím. A mám takový pocit, že se tu někomu nebude líbit.
Každopádně, to, že neblábolím, neznamená, že jsem se najednou stal normálním. Může vůbec mluvící kůň být normální? Já si myslím, že to možné je, ale to není můj případ. Nechte to raději nějakému poníkovi, on si to už přebere sám. Nebo také ne. Každopádně, holuby jsem již vyvenčil, tatarku dal do lednice a nachystal si večeři. Již se vám mohu plně věnovat. Ale jak to tak půjde dál, bude to tu žít zase o něco méně. Možná, taky, kdybych nikdy nebyl, a přitom tenhle blog existoval, za předpokladu, že by tady byly nějaké informace a ne koniny, by v omezené míře mohl nastat kolaps internetů a času. Jak by mohl existovat blog, když vznikl díky/kvůli mně?
Tak určitě, pokud bychom tohle udělali, možná by vznikla alternativní reality, kde... A to vám neprozradím, možná někdy příště. Každopádně, není jednoduché sem psát. Je to vlastně těžké. Kdybych to věděl, že v mé hlavě, kopytu a hřívě toho bude tolik, asi bych s tím nezačal. Každopádně konec je v nedohlednu a já doufám, že možná získám nějakou tu cenu. Jakou? Nevím. Každopádně, myslím si, že v poslední době mluvím já sám o sobě. A tady by měly být bláboly. Takže to nedává celé smysl. A ani to, že to tu teď píší, nedává smysl. Možná začínám depkařit, možná jsem trochu sjetý, možná začínám opravdu magořit. Každopádně, jelikož a protože se čas krátí (v neděli jsme díky změně času cestovali v čase... pardon, spoilery!), tak zatímco já tady píší, někdo, kdo je opravdový, potřebuje pomoc. Nevím, jak mu mám pomoc, když jsem jenom vymyšlená postava. Mám strach, že se něco stane a ten člověk to nezvládne.
Každopádně je jisté, že něco udělám. A pomůže mi v tom DanDan. Protože co by to bylo, aby někdo, kdo jsi ani nezapamatuje, co se stalo včera, případně zítra, by odmítnul takovou nabídku? Šel by někdo další do toho? Nebo jsem se zase zbláznil? A proč místo věcí, co větřím, snažím se o přímou řeč? A co bude vůbec v příštím díle? Poradíte mi?
2025 ©