Toto je druhá část dílu "Dva díly za cenu jednoho" ze seriálu "Úterní večerní bláboly". Ano! Jsem blázen! Ovládnu celý svět pomocí sušenek! A pomocí myší. Myši jsou dost inteligentní na to, aby věděly, že já mám dobré úmysly. Naštěstí se dají dobře uvolnit vanilkovým krémem.
Zlákaný jsem, nevím kde je tu den, jdu ven se psem, jdu na oplatek jeden. Jsem ale zklamaný z toho, že nemám slov. Motorka jede dál, čemu se divím, z motýlka se stál ráj, zase jsou mokré potoky. Někdo mě skrtí, někdo je rád, že má sněhuláka, jiný přemýšlí nad pomazánkovým máslem ve skříních. Všude kam lidská mysl pochoí a pochopí, že Chňáchal a nejen ten, copak i takový Chňóchal, se mohou ulízat po smetanovém produktu s názvem "Smetanový produkt s názvem", který sice způsobuje některé ovečky na nebi, ale to je jen vedlejší produkt. Ty Chňáchaly myslím. Copak víte, že tento kapesník z kapsovy knížky nesedí do vyprávění minulého času. Jo, kdybych byl bývavával nebydlel u nebývalého buoucího segmentu se střechou, vše by bylo pravděpodobně jinak. Možná, že v alternativní realitě je to tak, ale pak nepochopím, proč sněžníky nerostou vzhůru do propasti.
Kdo ví, kdo nás z toho zachrání. Jeden tip bych měl. Ale co nám to bude platné, když mravenci, kteří se tváří tak, že nám chtějí pomoci, a přitom na nás něco plánují. A přesto se proti tomu nic nedělá. Většina lidí sedí doma, vyjídá spíže či myslí na to, že myslí na něco. A když popřemýšlíme o osudu, který si nahráváme, zjistíme, že to až tak zlé nebude. Teda pokud vše vyjde. A záleží vůbec na tom? Řekl bych, že všichni otevřemem okna a budeme dýchat vzduch. Vzduch, který bude. Bude. Nebo ne? Co si o tom myslím? Že je to všechno v pohodě, akorát si nesmíme přát humří karbanátky a levitační pole v sirupu. Jinak to bude v pohodě a v lednici. Kam ten svět vůbec spěje?
Piš, jak činíš. Záleží na tom, stejně jako chutná láhev tekutého pomeranče s příchutí třešně. Co na tom, že medvědovi to chutnat nebude, ale ono si to zvykne na tu jemnou trpkou chuť. Stačí mu dvě želvy a rázem je z něho malý dobrodružný mevěd. Řekl bych to ještě jinak, ale to už bych si zbytečně protiřečil. Samozřejmě, ze při ústupup na sever bych to zvládnout mohl, ale nevěřím si. Je zde nějaká jistota, že zklamu? Co tuším, abych mohl tušit, že někdo si zazpívá a já budu bylet? To je to, co mě tíží. Třeba vím, že to, ale ono ono.
Počkej, to je ono! Teď jsem na to přišel. Pokud budu psát i nadále, tak jako nikdy předtím, s tím, že mi nikdy nevyjde ta kniha, a co bych za to dal, tak jsem si možná udělal dobrou noc. Taky bych šel spát, ale ještě je brzo, docela. Chtěl bych, aby vše bylo jako dřív, ky postele mohly létat v oblacích. A taky snížit tření o písek, ale pokud víme, že fyzikální zákony nevzkřísíme, tak jednu mu dáme. Vracíme se domu, nikdo o to nemá zájem, statek stojí na kravíně, připojíme ke sítí, budeme mouřejší. Odešleme, příjmeme a posnídáme.
2025 ©