V poslední době se stává často, že čas to nepotřebuje. A dnešní díl nebude o ničem, myšlenky se občas potřebuji roztřídit a nechat všemu volný průběh. A když je nejhůře, někdo by vám měl podat pomocnou ruku.
A co je to nic, prázdnota, samota? Když vás nikdo nechápe? A kdy si připadáte, jako kdyby vaše tělo a mysl bylo mimozemšťanského původu, protože se sem nehodí? A co když pocházíte? Co když jsou ufouni mezi námi? Protože pak by to znamenalo, že nejsme nikdo, jsme skupina, která se utváří v reálném čase, a možná nás programuje jako programy. Jsme jenom bytosti bez duše, kteří se vydávají tam a zpět, pracují, leží, spí. O hodně větší možnosti získáváme až po určitém čase, kdy někde mezí nebem a zemí někdo zjistí, že jsme k ničemu.
Tohle je podstata dnešního světa. Alespoň z mého pohledu. Je mi jasné, že ne vše je tak jednoduché, ale když potřete rohlík marmeládou, tak ta taky nevydrží věčně. Je nutné přemýšlet nad minulostí, a koukat se do budoucnosti. Jen tak je možné získat zkušenosti, které získají naše zkušenosti, které převezmeme i s daní, která nás vyčerpá. Všechno je dneska o malých hozených lístcích, které padají ze stromu. Kdo z vás si toho všiml? Možná deset, možná dvacet. Je možné, a já si myslím, že je dokonce nutné, změnit tento systém. Co budeme pít, až nebude nic k pití. Co budeme jíst, když budou plné lány pšenice a tatarek ve sklenici v krabici od bot? Co na to Chňáchal?
2025 ©